Hope De Cosa l story

Aina

   Hope De Cosa 13.09.1987

ETAPA-1 l Začátek a jeho průběh.

Její příběh nezačíná strašným dětstvím, přestože vyrůstala bez otce, jehož zabili ve válce. Neobsahuje v mladistvém věku drogy a promiskuitu, díky milující, katolicky založené matce. V útlém věku byla sice smutná z neúplné rodiny, nicméně později pochopila, za co její otec zemřel a chtěla se v budoucnu vydat v jeho šlépějích. Učila se bojová umění, třebaže je nikdy nepoužila....tedy, než se v jejím zářném světem neudála právě ta shoda okolností, jež ji donutila změnit pohled na celý svět.

Protože se narodila a vyrůstala na jihu Kalifornie, neměla daleko k tomu, aby někdy navštívila Tijuanu, jak je v takových oblastech zvykem. Nicméně, jak je zase v oblasti Tijuany zvykem, občas se odtamtud někdo ztratí a to byl i případ Hope a její kamarádky, která ji do tohoto "ohromujícího zážitku" navedla. Původně jela se svou o rok starší kamarádkou jen nakupovat a fotit, což byla jejich společná vášeň. Její kamarádka ovšem neřekla, že chce zůstat i přes noc a tak ji v posledních chvílích jejich výletu přesvědčila, aby zůstali na noc. Večer se vydali ven a než se stačili vrátit domů, naložili je do dodávky a odvezli do "tábora pro převýchovu".

Po šesti měsících, kde je půl roku drogovali, mučili a znásilňovali se v Hope něco přeplo. Po půl ročním "přesvědčování", ji zlomili. Ji jako Hope. Milující, katolicky založenou dívku, věřící na lásku i boha, radostnou ze života a vědomí, že je milovaná. To všechno zmizelo. Ponořila se do sebe díky předávkování a toho, že na chvilku umřela...Najednou chápala a viděla svět jinak, ukázala se jí její podstata. Zavrhla Boha, zavrhla lásku a zavrhla všechno, co do té doby znala....až na přežití v boji. Přestala se jim bránit. Podvolila se a usmívala. Dělala to s radostí. Převezli ji jinam. Dostala se do domu s vybavením a přestali ji drogovat sami, nechali na ni, aby se dávkovala, což přestala a předstírala, že v tom pokračuje, jako vše ostatní.

Ovšem nepředstíraný úsměv na tváři měla při prvním pohledu do očí jejího trýznitele, když měla jednu svou ruku na jeho ústech a druhou na rukojeti nože, kterým mu kvrdlala v krku. Cítila náboj adrenalinu a celej ho potřebovala dostat ven. Každého v tom domě vykuchala, včetně ostatních typek a vše tam nechala za sebou shořet. I to jí činilo radost. Když ji odváželi, nedali jí na hlavu pytel a tak se o něco lépe vyzbrojená vydala tam, kde začal její plán. Dostala se tam těsně nad svítáním a stejně jako na předešlém místě, nepoužila ani jednou střelnou zbraň... v boji. Když už nebyl na živu žádný z jejích bývalých otrokářů, našla svou kamarádku a probrala ji z bezvědomí. Chtěla, aby se jí dívala do očí a pochopila, co z ní udělala. A to se i stalo. Přestože byla sjetá, spatřila v jejích očích temnotu, která ji pohlcovala jako žralok své kořisti. Na krátkou chvilku ji zachvátil strach, pak ji z pod brady uchvátil nůž. Pak už jen stačila vnímat, jak ji Hope míří na hlavu poušt a stiskává prvně spoušt, pak již nevnímala nic, ale Hope i tak mačkala spoušť, dokud nebyl zásobník prázdný.

Opláchla se, nově oblékla, zapálila za sebou místo návštěvy a vydala se směrem k hranicím. Podařilo se jí je překročit a na americké půjde zajmout a po vysvětlení předat zpátky matce. Když se viděli, Hope sebou škubla, viděla konečně matku, přesto nebyla schopna cítit radost. Znepokojovalo ji, že na matku kouká jako jen na další chodící maso. Když pochopila, co se z ní stalo, rozplakala se. Její matka též, když se objímali, každá plakala z jiného důvodu. Marion, že se její dcera konečně navrátila živá a zdravá domů. Hope, že dcera, kterou matka znala, je nadobro pohřbená. Nyní byla na vrcholku potravinového řetězce a nechtěla sestoupit...

První noc se zdál Hope zlý sen o tom, jak ji našli další zrůdy a přijeli si pro ní domů. Když ji tahali z postele, bránila se zuby nehty a holýma rukama umlátila únosce. Přestala mít černo před očima a začala si uvědomovat, že neleží v posteli, ale klečí a pod sebou má skutečné tělo. V prvních chvílích nešlo rozeznat, o čí tvář se jedná. Více napověděli matčiny šaty. V tu chvíli ji znovu přeplo. Zhroutila se na podlahu a zůstala tak až do rána. Předtím z ní bylo monstrum, bažící po krvi. Ale nyní byla ničím. Bylo jí jedno, co se stane, nebo co udělá. Na čas ji zavřeli do ústavu pro choromyslné. Ale to proto, že nechtěla strávit svůj čas ve vězení nebo škole. 

Po pár letech se dostala ven, jako vyléčený pacient a nechala se narukovat k armádě... po dalších sériích psychotestů. Naučila se střílet, naučila se zabíjet, naučila se bojovat, naučila se strategie.. Učila se přesně to, co potřebovala, protože věděla, co chce. Nikdy si k nikomu plně nevyvinula důvěru, přesto se našli lidé, o kterých by se dalo říct, že byli společní sympatizanti. S nimi měla za sebou úspěšnou misi v Rusku 2015-2016, po misi v Rusku, kdy někdo byl na dalších misích a někdo doma. Po misi v Rusku, kdy jsme se rozpustili a naše četa se rozpustila. Zatímco Hope, místo toho, aby si vybrala cestu domů, si zvolila jet na další misi, která byla v Afganistanu 2016-2018. Mise neprobíhala tak hladce, jako v Rusku. V Afganistanu se nenacházely osoby, jenž by dokázaly zkrotit její osobnost. Kvůli tomu byla nakonec z armády propuštěna pro brutální zacházení s rukojmími, jenž většinou její výslechy nepřežili.

Přestože byla Hope prázdná, nějaká z jejích částí ji stále uchylovala k násilnostem a způsobům, jež mohli ostatním, co nejvíce ubližovat. Chtěla se mstít světu a nepropásla žádnou možnost, kterou mohla popadnout.

Po propuštění z armády, kdy Hope přijela do domu, kde umlátila svou matku k smrti. Její dny probíhaly tak, že celý dny koukala do zdi, s úsměvem na rtech a myšlenkách se jí odehrávaly věci, jak někoho mučí. Pořád měla v hlavě výkřiky lidí, kteří prosily o pomoc, prosily o milost.

Po šesti měsících jí přišel dopis, kde bylo psáno, že je potřebují na tajnou misi do Uruguaye, kde na konci textu bylo razítko USSS. Hope chvíli váhala, zda má na to místo dorazit, ovšem jelikož je bláznivé povahy, její zvědavost ji nedala a na dané místo dorazila. Kde se nacházeli její bývalá četa z Ruska. Na základně jim bylo řečeno, že bližší informace dostanou až na místě, kde na ně čekají. Souhlasili tedy a okamžitě odlétli do Uruguaye. Co se ale nestalo, na místě, kde na ně měli čekat posily a lidé, se kterými měli misi plnit tam nebyli. Na místě stál jen starý pán, který jim předal potřebné informace o misi. Mise byla jednoduchá, ale přitom složitá. Šlo o zabití jednoho z nejvýše postavených dealerů drog. Celý rok trvalo četě ho najít na místě, kde by ho mohli vzít a 1.6.2019 se to stalo. Stál před nimi asi 10m, ale měl kolem sebe 4 bodyguardy. Četa musela jednat rychle a efektivně. Všechny 4 bodyguardy postřelila do hlavy, nasadili dealerovi pytel na hlavu vzali ho do auta, ve kterém ho odvezli daleko mimo civilizace. Hodinu po příjezdu na odlehlé místo, ze kterého pozorovali jestli je někdo nesledoval. Hope De Cosa si dealera vzala do svých rukou a po dvou hodinovém mučení s úsměvem ve tváři ho společně podřízli.

Mise byla splněna a četu čekal odlet domů, který se měl uskutečnit 06.06.2019. Nestalo se. Nikdo pro četu nepřiletěl a i přesto, že plynul den za dnem, tak četa neztrácela naději a stále věřila, že by je USA na misi nenechala. Po roce a dvou měsících četa narazila uprostřed města na toho starého pána, který jim po příletu předal informace od mise. Starý pán nevěřícně koukal na četu a po chvíli co nevydal ani hlásku si vzal Derecka Johnsona stranou. Pán během krátkého rozhovoru předal Dereckovi podklady k misi, kde se psalo, že USA nepočítá s tím, že se četa vrátí. Jinak řečeno Armáda USA počítala se se smrtí všech členů čety. Dereck musel tuto informaci předat ostatním členům z čety a se smutkem v obličeji jim to pověděl. Celá četa nevěřila co právě dozvěděli. Dva dny na to si Dereck vzal celou četu stranou a slíbil jim, že se o ně postará a postará se o to, aby žili společně nový a spokojený život. Rok se četa snažila dostat do nějakého státu, kde by se mohla usadit a začít žít. Četa došla do LS a je připravená začít nový život.

ETAPA-2 l Začátek života v LS