Pyotr Solovjov (Kniha)

itsZ1RK

Pyotr Solovjov

The Mobster

KAPITOLA I.

“Great men are not born great, they grow great . . .”

Narodil jsem se 11. června, 1975 v Moskvě. Otec Alex Solovjov a matka Arusik Solovjov, mé jméno mi bylo darováno se ctí, oddaností a loajalitou mého otce. Naše rodina nebyla ničím speciální, byli jsme chudší rodina, žijící v Moskvě, co se snaží vyžít z posledních peněz. Od mala jsem byl učen loajalitě, respektu vůči druhým a milosti.

Vyrůstal jsem na sídlišti mezi dalšími dětmi, které tam žijí dodnes. Dnes si vzpomínám pouze na mého dobrého přítele Romana,s kterým jsem prožil dětství. Nikdy jsem, jako malý netušil, že jednou budu na místě, kde jsem teď. Když jsem byl malý, tak jsme si hráli na vojáky, sypali střelný prach přes cestu a když projíždělo auto, tak prach zapálili. Vždy se vytvořila menší stěna ohně, která po chvilce zhasla a my s výlevem smíchu koukali na řidiče, jak se lekne a trhne volantem.

Naštěstí se nikdy žádnému řidiči nic nestalo. Moje první rvačka nastala ve dvanácti letech, kdy mého spolužáka Igora napadal jiný kluk. Vešel jsem do třídy, jakmile jsem je uviděl, tak jsem k nim přiběhl, popadl útočníka a vrazil mu dvě pěstí přímo do obličeje.

Útočník upadl na zem, já se k němu přiblížil, chytl ho pod krkem a výrazným tónem mu sdělil:,,Jakmile budeš ubližovat mým kamarádům, ublížím já tobě.”

Následně jsem podal Igorovi ruku a zvedl ho ze země a řekl mu:,,Jestli tě ještě jednou napadne, ozvi se mi.” Igor vystrašeným výrazem odpověděl:,,Rozumím.” Následně jsem odešel ze třídy a šel zpět. Jako malý kluk jsem se nerad rval a byl součástí konfliktů, ale neměl jsem rád, když někdo napadal mé přátelé.

Roky plynuly a já si musel vybrat, kam vlastně budu pokračovat, vybral jsem si střední školu obchodní akademie v Moskvě, občas jsem si říkal, že jsem si mohl vybrat lépe, ale koneckonců, jsem byl šťastný, že jsem si vybral tuto školu. Nikdy jsem nebyl agresivní a konfliktní typ člověka, spíše jsem se snažil věci řešit v klidu, ale střední škola mi změnila pohled. Poté, co jsem nastoupil na novou školu, jsem zjistil, že už nebudu moct být hodný kluk, který je na každého hodný a snaží se se všemi vyjít vstříc.

Zjistil jsem, že střední, kterou jsem si vybral, je plná grázlů, narkomanů a lidí, kteří se rádi rvou. Musel jsem změnit sám sebe. Musel jsem se naučit postavit problémům a řešit je, něčemu takovému jsem byl učen od mala, takže jsem věděl, jak a kde jednat. Na denním pořádku byl prodej drog ve třídě, hlasitá hudba a občasné rvačky a řev. Ale řekl jsem si, že to přežiju a ukážu, že nejsem posera, co si nechá šlapat po hlavě. Škola mě naučila, jak jednat v rizikových situacích a jak se rvát.

Zvykl jsem si na tento přístup a dostalo se mi do hlavy, že když mi někdo něco udělá, nebo se o to pokusí, tak mu to vrátím 2x větším způsobem, což vlastně dělám doteď. Postupem času jsem začal být vůči lidem, kteří měli se mnou problém nepříčetný a nemilosrdný, byly i dny, kdy jsem se 2x denně porval ve škole, ale naštěstí nikdo z těch grázlů nepráskal a tak všechno bylo v klidu. Roky plynuly a já vystudoval střední školu a rozmýšlel jsem se, kam bude pokračovat má cesta.

PODKAPITOLA I.

“Kdo jsou moji rodiče?”

Můj otec, Alex Solovjov, pracoval, jako účetní v jedné automobilové firmě, která sloužila, jako pračka peněz. Po několika letech práce mého otce ve firmě dostal nabídku, od osoby jménem Vyacheslav Ivankov, který byl uveden, jako jednatel firmy.

Jelikož v mafiánském světě existují bílý koně, kteří se tváří, jako majitelé podniku, bohužel jsou jen zástrčka, aby někdo nepřišel o podnik. Vyacheslav Ivankov zavolal mému otci, do telefonu mu sdělil, že pro něho dojede odvoz v 20:00 , ať je připraven před domem v nějakém pěkném kvádru. 19:55 a můj otec už čekal venku.

  Nám sdělil, že má obchodní schůzku, ale sám otec nevěděl, do čeho jde. 20:00 a najednou přijíždí auto, černá barva, zatmavené skla. Můj otec nasedá do vozidla a odjíždí. Po cestě přemýšlel, kam jedou, ale neodvážil se zeptat, měl strach v očích a bál se o svůj život. Jakmile dojeli na místo, vystoupil řidič a otevírá mému otci dveře, můj otec vystupuje a pokračuje ke dveřím budovy.

  Když vstoupil do budovy, povšimnul si špatně osvětlené místnosti, kde sedělo několik lidí. Vstoupil dále do místnosti a jen vystrašeně koukal, osoba za ním, která řídila mu sdělila, aby se posadil.

Alex se posadil a jen poslouchal. Všichni kolem něho seděli a byli ticho, najednou se postavil Vyacheslav a výrazným tonem řekl:,,Tohle je náš účetní, Alex Solovjov, několik let se stará o naší firmu a za těch několik let neměl ani jeden problém.” Alex se lehce pousmál a byl poctěn.

Dále pokračoval v povídání o jejich firmě, která si vede skvěle, ale najednou začal mluvit opět na mého otce serióznějším tónem. Sdělil mu:,,Pane Solovjov, teď budete pracovat pro mě, mé jméno je Vyacheslav Ivankov. Lidi, které vidíte kolem Vás, jsou od teď Vaši kolegové, ale v naší firmě máme určité pravidla, které musíte ctít.” Vyacheslav Ivankov začal jmenovat pravidla..

Jakmile Alex zaslechl pravidlo: 

Opusťte své příbuzné - matku, otce, bratry, sestry ... 

Říkal si, že něco nebude v pořádku, ale neměl odvahu se zeptat. Alex vše odsouhlasil a doufal, že se nic nestane. Takhle začal můj otec pracovat pod organizací, která vedla firmu, ve které pracoval.

KAPITOLA II.

“Every man has one destiny.”

Moje cesta se nelišila od cesty mého otce. Začal jsem pracovat ve stejné firmě, jako on, prvně jsem začínal, jako nováček, který vykládal doručené zboží v krabicích a odvážel to do skladu. Jednou, když jsem vykládal krabici, byla pootevřená.

Byl jsem zvědavý a tak jsem nakoukl do krabice a spatřil balíček obalený ve fólii a na tom omotaná páska, vytáhl jsem balíček a prohlížel si ho, najednou jsem slyšel přicházející hlasy a tak jsem rychle uklidil balíček zpět do krabice.

Vystresovaně jsem pokračoval rychle ke skladu, kde jsem položil krabici, když v tu najednou se ozval hlas a řekl:,,Koukal si do tý bedny?”

Moje odpověď zněla dost vystresovaně a byl z ní cítit strach:,,Ne, nekoukal.”

Na to se osoba začala pomalu přibližovat a nenávistným pohledem mi hleděla do očí. Najednou jsem viděl, jak mi sahá po krku a cítil jsem tlak na hrudi, chytl mě pod krkem a držel u zdi, vytáhl nožík a položil mi ho na krk a řekl:,,Tady se nelže, přiznej se.”

Byl jsem ve strachu a tak jsem se mu přiznal, že jsem viděl balíček, ale nevěděl jsem, co to je. Jakmile jsem mu to řekl, tak mě pustil, schoval nůž a rychlým krokem odešel zpět. Vyložil jsem poslední krabice, uklidil a odešel po práci domů. Jelikož můj otec byl členem organizace, která vlastnila tuto firmu, tak můj posun byl vcelku rychlý.

Utekl půl rok a začal jsem se posouvat ve své kariéře, už jsem nebyl skladník, ale vedoucí směny, zapisoval jsem počet objednávek a rozděloval práci, ačkoliv jsem si myslel, že se prodávají autodíly, v krabicích se převážely drogy ve velkém množství do celého světa. Nakonec jsem se dostal až na účetního, jako byl můj otec, tam se mi dařilo velmi dobře.

Hezký plat, auta, oblečení, žil jsem si, jak ve snu, ale furt jsem si nedokázal představit, co se stane později. Jednoho dne, když byla porada organizace, tak se Vyacheslav zeptal, zda by nechtěl Alex zasvětit svého syna do businessu, ale pokud se pan Ivankov zeptal, musel mu každý odpovědět jen kladně, neexistovalo, že by mu někdo odpověděl negativně. Tudíž Alex přikývl a řekl, že ho na to připraví.

Můj otec chtěl, abych žil normální život, jako každý druhý a někam se v životě dostal, každopádně ho tahle situace dost zahrkla, ale musel splnit rozkaz. Nechtěl si ani představit, co by se mohlo stát jeho rodině, kdyby odmítl.

Když nastal můj čas se stát taktéž členem, nevěděl jsem oč jde, myslel jsem, že mě otec veze na firemní schůzi, abych zařídil další zboží pro naší firmu, nakonec bylo všechno úplně jinak. V ten osudný den mi zavolal otec, že budu mít schůzku s významným člověkem, představil jsem si, že někdo výjimečný pro naší firmu, byl to Vyacheslav Ivankov, samá osoba, která potkala mého otce a zasvětila ho. Otec mi řekl, že mě dnes vyzvedne před barákem v osm hodin. Před osmou hodinou jsem šel čekat ven před barák a najednou přijíždělo auto, otevřely se dveře a na zadní sedačce seděl můj otec, nastoupil jsem si k němu a odjeli jsme od domu.

Otec mě začal připravovat a říkal mi věci typu, abych byl ticho, moc nemluvil a neodmlouval, odpovídal jen kladně a nic se mi nestane. V tu dobu jsem si uvědomil, že něco nebude v pořádku, začal jsem se bát. Přijeli jsme na místo a otec tušil, že postup bude stejný, jako u něho, ale můj otec byl vyjímečný, dostal doporučení od vlivného člena rodiny organizace, proto jeho postup byl rychlejší, bohužel, já si můj postup musel odřít.

Přijeli jsme na místo, vysedli jsme a otec mi sdělil:,,Drž se za mnou.”

Kývl jsem hlavou a pokračoval za ním. Stál tam neznámý muž, neznal ho ani můj otec, načež se ho zeptal:,,Kdo jste?”

Neznámý muž mu odpověděl:,,Pracuji pod panem Ivankov, mám Vám předat práci.”

Otec přikývl. Neznámý muž začal povídat, o jakou práci se má jednat, moc jsem kvůli tomu strachu nevnímal, ale zapamatoval jsem si, že mám převést balík z bodu A, do bodu B. Dostal jsem destinaci, čas a komu to doručit. Vzal jsem černý pytel do ruky, absolutně jsem nevěděl, co se v něm nachází a odešel s mým otcem zpět do auta, otevřel jsem kufr a vložil pytel do kufru a odjeli jsme na předurčené místo.

Přijeli jsme radši dřív, kdyby se čas rapidně změnil, byli jsme tam o 15 minut dříve a tak jsme čekali před destinací v autě. Uteklo 15 minut a vyšel ven chlap, vysoká postava, staršího věku, tlustý, v kalhotách a tílku, vysedl jsem a otec čekal ve vozidle, šel jsem směrem k němu a řekl mu:,,Balík od pana Ivankov.”

Bez odpovědi si převzal balík, podal mi obálku a vešel zpět do budovy. Já rychlejším krokem šel k autu, sedl do auta a rychle jsme odjeli, aby nás nikdo nespatřil. Takovýhle obchody jsem provedl několik, tenhle proces trval několik měsíců, poté jsem dostal další úkol, byl to první těžký úkol, který jsem v životě, kdy dostal. Jednoho dne jsem přišel na stejné místo, jako vždy, čekal tam ten muž, který na začátku. Přišel jsem k němu a zeptal se ho, co to bude dnes.

Podal mi nabitou zbraň a řekl:,,Dnes se s tím naučíš zacházet, za 2 minuty je tady.” Nechápavě jsem popadl zbraň, schoval jí pod bundu a šel ven a tam čekal. Přijely 2 plné auta lidí, nasedl jsem do jednoho z nich a podivně rychle odjeli pryč. Jeli jsme někam za město do pustého lesa, kde čekalo 5 lidí, zastavili jsme před nimi, měli v ruce zbraně, převětšinou se jednalo o ruční zbraně.

Vystoupil jsem a šel jsem za lidmi, kteří šli do lesa, došli jsme k příkopu, kde klečel nějaký malý kluk, mohlo mu být kolem dvanácti let. Stál tam i pan Ivankov, který pomalu přišel ke mně a jasným a tichym tónem řekl:,,Zabij ho, neměj milost, kradl naší rodině.” Vytáhl jsem zbraň z bundy, namířil mu na hlavu, zavřel oči a zmáčkl spoušť…

...

Pokračování na https://docs.google.com/document/d/1due41oJjuUFrdXDN7Pc5e0HTShuFPCkg9KGIaQVUrbM/edit?usp=sharing