Jessica Walker

Crowley

OSOBNÍ INFORMACE

Jméno: Jessica Datum narození: 05/06/1989

Přijmení: Walker Místo narození: Chicago, IL

Národnost: USA Stupeň vzdělání: Associate's degree

Mé jméno je Jessica Walker a toto je můj životní příběh. Chcete vědět něco o narození jak to lidé běžně píší a pokládají to za důležité? To máte smůlu, protože já to považuji za naprosto zbytečné. Budou vám muset stačit základní informace jako například, že jsem se narodila ve městě Chicago, které se nachází ve státě Illinois a to 5. června 1989. Také, že mám dvě sestry a jednoho bratra. Jsem ze svých sourozenců nejstarší, dále jména mých sester jsou Rebecca Walker například. Paličatá, tvrdohlavá a dělá si furt svoje, mám z ní nervy na pochodu a občas jí mám fakt sto chutí jednu natáhnout. Je to prostřední sestra o dva roky mladší, docela se i divím, že se svým přístupem k životu stále dýchá, ale i tak jí mám ráda a nedám na ní dopustit. Stala se hasičkou. 

Alice Walker byla tou nejmladší z nás. Následovala mě k policii, po celou tu dobu jsem jí do hlavy vštěpovala zodpovědnost a bylo vidět, že to byl lepší exemplář než prostřední sestra. K tomu se ale také dostaneme. Bratr James Walker. O rok mladší. Taky policista. Nemá rád cestování a není zrovna ochoten nějaké cesty podnikat ani za cenu získání prestiže. Skvělej kluk, i když mě občas leze na nervy když mi fušuje do práce ochranáře rodiny, na tom se nikdy nedohodneme. To je tak nějak zkráceně shrnuto o mé rodině. Proč jsem nezmínila rodiče? Není co zmiňovat, kdybych to měla popisovat, dočetli byste se to stejné co u běžného člena běžné rodiny. Přejdeme teda asi pomalu k příběhu ať se nezdržujeme zbytečně.

Dětství je chaotické období. Hrajete si na rytíře, vojáky, policajty, hasiče ale i na zločince a zkoušíte, co vám sedne. Když mi bylo 5 let, s panenkama jsem si už hrála mnohem méně a spíš jsem je sbírala. Jamese zajímali superhrdinové i policejní práce, hráli jsme si na to jelikož jsem také neměla nic moc lepšího na práci. Docela mě to i chytlo. Zjistila jsem, že neobdivuji tolik superhrdiny se schopnostmi, kteří zachraňují lidi a fušují do práce právě policistům. Obdivuju zrovna ty policisty, neboť dělají prakticky to samé, ale bez superschopností a zbytečného vytahování se. Měla jsem to štěstí, že jsem měla i vzor z rodiny, tím spíše mě to utvrdilo v tom, že bych se měla dát na tuto dráhu.Rebecebyly teprve tři roky, nebyl s ní tedy nejžhavější pokec a probírala jsem tyto věci spíše s Jamesem a s rodiči. Když jsem totiž vyblafla na Rebeccu větu "Chci být policajtka!", jediný na co se zmohla bylo, že na mě čuměla jak péro z gauče a nepobírala o co šlo.

V 6 letech jsem nastoupila do školy. James pořád otravoval rodiče, že už tam chce taky a Rebecca ta byla jak divoká z toho a lezla rodičům na nervy dvakrát víc než James. Alice byly teprve dva roky a Becky s ní trávila hodně času jako já tehdy s ní. Nastoupila jsem a ona pořád něco plácala, pak snad i brečela mám takovej dojem. Aby jí uklidnili rodiče jí museli brát ssebou, když mě odváželi do školy, no bylo to hotový peklo pro rodiče a docela jich do teďka lituju. Škola.. no jo. Smíšený brloh malých grázlíků, ale i vcelku slušných děcek. Učitelky byly až na výjimky relativně milé a přívětivé. Byl tam vlastně klid až na pár případů. Rané dětství jsem měla pestré a spokojené ačkoliv to doma bylo dost chaotické vzhledem k počtu sourozenců. Se sourozenci to bylo těžké, jednak kvůli tomu, že jsme byli čtyři, druhak kvůli tomu, a tedy hlavně kvůli tomu, že jsem nejstarší a tudíž jsem veškerou pomoc s hlídáním slízla já. Byla to taková zkouška do života a teď jsem vlastně za to vděčná.

Vypěstovali ve mě pocit potřeby neustále je ochraňovat před čímkoliv se dá, dost se divím že ještě není po mě. To ale bude nejspíše tím, že mám praxi a také štěstí. Na druhou stranu si říkám, že kdyby neměli mě, byla by Rebecca soběstačnější. No nic, vrátíme se k vyprávění příběhu, protože o tomhle bych mohla mluvit donekonečna. Měla jsem už nějaké základy vštěpené od rodičů, ale i od učitelek, už od malička jsem totiž prahla po vědomostech a byla jsem s tím docela dost otravná. Nástup na základní školu se mi zprvu jevil jako úžasná příležitost získat vědomosti, které potřebuji jelikož je to instituce k tomu určená. Samozřejmě by to nebylo ono, kdyby z toho Rebecca zase nedělala kino, ale tentokrát se k ní přidala i Alice a já myslela, že jen co přijdu domu a budu s nima chvíli osamotě, tak je přetáhnu některou z nových učebnic po hlavě potom, co jsem je dostala. Ta škola celkem šla, ale občas byl z toho často solidní cirkus. Sem tam někdo někomu kradl penály, sešity.. Asi o rok později došlo i na svačiny samozřejmě, nějaká ta držková za nevyhovění požadavkům a tak, však to znáte.

Samozřejmě přišla řada i na mě. Drzý spolužák si mě odchytl na chodbě, když jsem takhle šla na toaletu. Požadoval mojí svačinu, zřejmě chtěl ochutnat tvarohovou buchtu od babičky. No upřímně jsem mu chtěla místo toho dát ochutnat mojí botu, ale bohužel nebyla jsem zrovna oproti němu v pozici, kdy bych si mohla dovolit nějakým způsobem účinně odporovat. Nuže poslala jsem ho do teplých krajin se vší dětskou slušností. Nedopadlo to dobře, dala jsem hubana podlaze a pak se doma po krátkým výslechu ze strany rodičů asi hodinu česala, abych vypadala trochu normálně. No první výslech ze strany matky byl krátký, ale poté co jsem se úspěšně dopiplala s vlasama, tak si mě odchytl i otec, který tedy sloužil v té době u policie. Asi si dokážete představit jak zuřil a chtěl zatopit rodičům toho hrubiána. Půl hodiny jsem ho přemlouvala, aby se na to vykašlal, nakonec na to kývnul pod podmínkou, že mě naučí pár základních technik obrany, jako je jak se postavit, kde jsou slabá místa na která bych se měla zaměřit, které by mi pomohly protivníka zneškodnit. 

Na to ovšem ale musíte mít i aspoń trochu sílu. Máma to neschvalovala, ale o to se otec moc nestaral. Takový domácí tréning mi trval skoro dva roky než jsem se začala i sama zdokonalovat, do té doby jsem přes hubu dostala víckrát. To, že nejsem kluk mi skoro vůbec nepomáhalo, což jsem na jednu stranu i ráda, protože pak získala i nějaký základ na kterém jsem mohla v budoucnu stavět. Asi až teprve po skoro půl roce kdy si mě odchytával průměrně dvakrát za měsíc jsem mu dokázala vzdorovat. Totiž předtím jsem ho vždycky akorát spíš více naštvala a o to více na hubu jsem dostala. To rodiče zase zuřili a máma změnila na tátovy metody názor potom, co podávání stížností škole bylo jako házet mince do kanálu. Naposledy po té době už jsem i vysvětlila jak takové jeho útoky asi vypadají, ptal se na výšku a podobně a podle toho mi poradil určitou techniku více do podrobna. Trénovala jsem tyhle techniky s otcem celé večery, tím mi pomohl k vítězství. Otec totiž nebyl jediný kdo zuřil, já také. Ten hrubián co mě napadal nám pil krev oběma, nakonec však dostal co zasloužil když si mě odchytl naposledy.

V tu chvíli co jsem ho opět odmítla a opět se chystal zaútočit si vzpomínám na ten úhebný manévr a silný úder na solar, dále na krk a pak dorážka kolenem do obličeje. Ptáte se jak jsem mohla uspět proti silnějšímu protivníkovi? Jednoduše, moment překvapení a účinná technika spočívající v útocích na slabá místa. Byla jsem ale naštvaná a šlápla jsem mu ještě do tváře. Musím říct, že to koleno mě trochu bolelo ještě asi hodinu, ale považovala jsem to za vítězství. Nakonec místo dalších buchet jsem mu dala ochutnat mojí botu. Jak jsem již psala, zdokonalovala jsem se v tom pak už i velmi ráda a zcela dobrovolně. Už mi dal pokoj, dále už jsem svoje místo měla vydobyté, problémy nastaly teprve samozřejmě s příchodem Rebeccy a Alice do školy. Víte Jamese to ještě naučil otec něco, protože měl dojem ,že bude mít stejné trable. S Rebeccou to bylo horší, nebyla ani učenlivá a když to zkusil s ní, tak to asi po půl roce s ní vzdal. Nakonec takhle na druhém stupni jsem chránila akorát jí a Alice. Alice to časem pak zmákla i sama. Tohle nám samozřejmě zůstalo dá se říct na celej život. S takovou jsem si říkala, že nás čeká krátký život. Základka byla čím dál víc na houby, už však byl čas vybrat si střední. Už jsem chtěla vypadnout a doufala jsem, že mě tam Rebecca následovat nebude, protože to je chodící katastrofa. Ač jí mám ráda tak tam kde je, tam jsou problémy a já z toho mám nervy na dranc. No jo, střední škola, to měla být noční můra číslo dvě.

Tak a je to tady. Výběr střední školy. Rozhodnutí, které ovlivní to, do jakého kolektivu vkročím a jak moc využitelný budou předměty a látky, které mě tu naučí. Co jsem to vlastně chtěla kromě toho, aby mě Rebecca nenásledovala? Jo už vím, stát se policistkou a pomoci hájit zákon. Zní to moc jako zjednodušené klišé? Je to možné, ale já to tak prostě chtěla, nebylo za tím nic víc než jen to, abych se zcela legálně mohla podílet na odstraňování živoucího odpadu z města do koše známého jako "vězení". Puberta se mnou cloumala a já měla myšlenky všude možně, byla jsem jsem na přes držku, avšak i s tím už byla trochu obtíž pokud jste neměli přesvědčující sílu a netrefili se, moment překvapení, či jste neměli naučené aspoň základní techniky, ale jsem ráda, že jsem tento cíl nezměnila i navzdory tomu. Vybrala jsem si tedy po střední škole, která byla jako příprava na další studium za obor kriminalistiku stále ve starém dobré Chicagu, ze kterýho jsem se ani nehnula. Tento obor kriminalistiky mi měl posloužit jako teoretická předloha pro budoucí nástup na akademii, která mě měla čekat po čtyřech letech studia zde a dvou na té další škole. Měla jsem štěstí, učitelé nebyli žádní zmetci, za to já byla teda nehorázný zmetek. Už od prvního dne jsem se seznámila s půlkou třídy a o přestávku jsme dokonce i šli ven, což na základce neexistovalo a tahle nová možnost mě docela zaujala.

Našla jsem si partu holek a chodily jsme i ven se dvěma poměrně i hezkýma klukama dělat nějaké blbosti za školou. Kluci si i s jednou kamarádkou zapálili, tak jsem si řekla, že to aspoň zkusím. To už bylo po vyučování a cestou okolo šla i Rebecca. Když viděla cigáro v mý hubě tak zírala jak vyvoraná myš, pak pokračovala dál a dělala, že mě nevidí. Já to odmávla. No při té cigaretě jsem se párkrát zadusila, zjistila jsem teda, že to je dost na pytel. Nakonec ale čím častěji jsem s nimi takhle ven chodila, tak jsem zjistila, že když jsem řádně vystresovaná tak se ta jedna cigareta i hodí a pomáhalo mi to se trochu hodit do klidu, nakonec jsem to měla přibližně dvě cigarety za měsíc a to mám tak nějak až dodnes. K té partě když se vrátím, byla i fajn. Dopadlo to nakonec tak, že kamarádka s jedním z nich začla chodit a od té doby už s ní až taková sranda nebyla. Druhýho vyrazili ze školy společně s jednou z mých kamarádek za hrubé porušení vnitřního řádu už ani nevím za co a to naší partu rozdělilo do dvou skupin. V tu dobu jsme s holkama potkávaly i nějaké kluky z jiné školy od vedle. Byli to takoví ti typičtí frajírci. Jeden z nich měl i nějakou Harleyku. 

Tenkrát mě tohle dost bralo a já si povídala co je to za fešáka. Jménem byl Travis. O tom ani nemá smysl psát další kapitolu, protože by byla velmi krátká. Nejdřív jsme si vyměňovali pohledy, pak došlo i na to povídání a nakonec i chození. Byl to ale pěkný hajzl. Násilnej, agresivní, což se mi nejevilo tenkrát jako takový problém, ale především byl až příliš žárlivej a to už problém byl. Tenkrát zbil spolužáka jen za to, že vůbec na mě promluvil a dovolil si nabídnout pozvánku na rande. Zřejmě viděl nějakej pohled co nechtěl a tak, ale to mě nezajímalo, pohádali jsme se, poslala jsem ho do hajzlu a už jsem ho neviděla. No, od tohoto bych se raději už vzdálila. To je asi tak střední škola v kostce. O mých problémech s chováním snad ani není třeba mluvit. Jednoduše řečeno jsem občas byla agresivní. Vyšší škola byla docela podobná v určitých směrech. Ve škole mi to docela i šlo, probíraly se i teoretické postupy jen tak okrajově, nějaká ta psychologie a také základy profilování. To bylo dosti náročné a to jak člověk pro to nemá aspoń trochu vlohy, dosti tápe. V prváku jsem dostala vyznamenání, i když o tom ve sboru učitelů dost diskutovali kvůli mému chování, ale nakonec to prošlo. Celkově jsem školou prošla s celkem solidními známkami v rozpětí od jedničky až do trojek. Nakonec přišly zkoušky na které jsem se teda šprtala, abych to vůbec zvládla a docela jsem z toho měla vyklepáno. I přesto jsem se ale připravila dobře a neměla ani jednu špatnou známku a prošla jsem.

Úspěšně jsem získala Assoaciate's degree v oboru kriminalistiky. Samozřejmě mě čekal nástup na policejní akademii v Chicagu, abych završila to, na co jsem se tak dlouho připravovala. Akademie už ale bylo něco jiného, to byla spíše vojna dalo by se říct. Přišel nástup, rozcvička a prověření fyzičky. Alice mě následovala na stejnou školu kam jsem chodila a Rebecca ta se plácala na hasičský školy, která byla hned vedle, dalo by se říct, že to ale bylo součástí stejnýho komplexu. Na akademii jsme pilovali a učili se samozřejmě i obranné i útočné techniky v nichž už jsem měla dost dobrý základ. Co s týče fyzičky, tam mi dali zabrat, to je pravda. Ono už ten poslední rok co jsem měla, tak na tohle navazoval a zde už jsem byla i ubytovaná. Vstávali v pět ráno, měli snídani, rozcvičku a pak pokračoval tréninkový program. Nebylo to zas tak špatné, ale režim byl samozřejmě docela tvrdý. Testy nejen teoretické, ale i v podobě běhání, přelezání i kliků, dřepů .. Co si vzpomínám nebyl pomalu ani čas si najít kamarády, alespoň zpočátku protože každý byl unavený a jediný s kým se bavili, tak byli spolubydlící na koleji. Sem tam byla i sranda, kluci si dělali naschvály ve stylu, že třeba nalepili žvýkačku na židli a dotyčnej pak sklidil výsměch. Měly jsme ale i fofr a to nás nenechávalo moc v klidu. Pořádaly se pak i soutěže mezi hasičskými kadety a policejními. 

Byly to většinou běhy na dráze přes překážky, nebo si i pánové dávali soutěž v páce o jakýsi pohár. Vzpomínám si, že v prvním roce ten pohár vyhráli hasiči, to byly zase výměny názorů ze strany na stranu. Ale nakonec to většinou brali sportovně a docela jsem se divila, že se kluci na obou stranách barikády snesli a docela spolu i vycházeli. Jáse tam potkávala s Rebeccou, probíraly jsme kluky, případně i to jak se nám tam daří a tak dále. Nakonec přišla i řada na závěrečné testy teoretické i praktické, to mi už bylo 21. Ti s určitými minimálními výsledky se mohli stát policisty v Chicagu. Testy byly vlastně snadné, šlo jen v písemných o postupy hlavně. V praxi šlo o ty postupy také, avšak tam byl i test fyzičky, kde existoval minimální čas, za který musíte překonat překážky. Prospěla jsem jako jedna z nejlepších v top 10. Byla u toho přítomná i celá rodina a z povzdálí fandila. Bylo to skvělé a po dokončení přišlo vyhlášení a jakási rozlučková párty. Svůj boj jsem svedla a zvítězila, nastal čas abych se postavila čelem tomu, na co jsem čekala a to je nástup do policejního sboru v Chicagu. Show může začít.